Aneb.. mé oblíbené slovo. No nic. Dnešní článek nakousne balkánským sluncem prohřáté téma bulharské gastronomie. Slovo vysoké jsem vynechal záměrně a není to kvůli směšně nízkým cenám v drtivé většině tamních gastronomických zařízení. Země de ano znamená ne a korupce pučí jako rajská jablíčka vás vítá.

Srážka s Bulharem

Plán cesty zněl jasně. Ochutnat Sofii, navštívit vinařské městečko Melnik, Rilsky Monastyr, znovu Sofii a pak se jít vyvalit na městskou pláž do Varny. Řeklo by se klasická studentská sociální revue. Já bych to nazval malým ohlédnutím za mou mládežnickou výpravou před bezmála deseti lety, nyní ve verzi All inclusive. Konečně, vžijte se do situace, kdy se hlasitě smějete nad cenovkami v jídelním lístku a večer před usnutím si v duchu řeknete: „Musím víc utrácet, přece ty leva nepovezu domů.“

Sofie.. je nudná

Nudné, divné, bez čehokoli, co by stálo za vypíchnutí. Takové je hlavní město Bulharska. Torza tramvají se šnečí rychlostí posunují vyprahlým centrem. Vyhlášená promenáda, bulvár Vitosha, je lemována celou řadou restaurací, v jedné z nichž usedáme k pozdní večeři. Než si objednám pivo (k tomu se ještě vrátím), přichází k našemu stolku žebrající bytost neurčitého pohlaví. Jsem striktní, na její výzvu nesouhlasně kývám hlavou, ale ona ne a ne si dát říct. Až když se dotyčné individuum chystá přisednou, dojde mi, že mé kývání ve skutečnosti působilo jako vřelý souhlas se strastiplným osudem dotyčné(ho). Uff, zpět k jídlu.

Vnitřnosti a pizza s balkánem

Nabídka většiny klasických restaurací a bister je velmi podobná. X druhů salátů s nepřehlédnutelným „Šopska style“ doplňují malé do pusy v podobě „kebabčat“, sýra a předkrmů z vnitřností. A to je jedna z věcí, která mě totálně okouzlila. Miluji vnitřnosti a taková kuřecí jatýrka ala balkán v ceně 48 Kč dokázaly rozsvítit úsměv i na mé horkem znavené tváři. Vrcholem luxusu se pak stala návštěva restaurace v městečku Sandanski. Grilovaná kuřecí srdéčka napíchaná na špejli - to nebyla jen vzpomínka na Ambiente v plné palbě za cenu, na kterou mě, při mé nedávné návštěvě Londýna, přišla láhev vody v supermarketu - to byl chuťový orgasmus. Ke gastronomickým kratochvílím patřily i večeře ve společnosti tenoučké pizzy s balkánským sýrem, grilovaných masových kuliček a nakládaných pečených paprik.

Omyl s bulharskou dršťkou vs okurková polévka

Abych jen nepěl chválu, i já si pořádně naběhl. Stalo se to v malé vesničce se světoznámým klášterem Rilsky Monastyr, kde v jedné z místních restaurací dopadlo mé nena(jedené) oko na popisek jídla s na první pohled děsivým složením: dršťky + jazyk + máslo. Jsem drsňák a tohle přece miluju, tak čeho se bát. Nu, jak začít. Představte si kůži z prasete vrženou do automatického drtiče smíchanou s nakrájenou podrážkou z vyřazených vojenských holinek. To vše přihřáté ve žluklém másle, servírované číšníkopsem, který nás ve finále okradl o několik leva...

O řád lepší zkušenost mám se studenou okurkovou polévkou. Na kostičku nakrájená okurka zalitá čímsi s konzistencí řidšího jogurtu famózně osvěžila, a to při minimálním příjmu kalorií. Což je pro mě zásadní... :Mělo by být, že má drahá? :-)

Něco malého do pusy

Úplným opakem kalorické úspornosti okurkové polévky je slané pečivo, jehož jméno si bohužel nepamatuji (doplňte mě). Na plechu pečené slané koláče z listového těsta plněné balkánským sýrem jsou tučné, opravdu nehezky mastné, ale faktem budiž, že za jedno leva (12 Kč) se touto dobrotou zaplácnete na půl dne. Místní to vědí a pravidelně si tuto tradiční pochoutku dopřávají se skleničkou kyselého mléka. Jestli mi v Čechách něco chybí, tak je to vystání fronty v malém lokálním pekařství a poklidná snídaně na stinné lavičce.

Párek v rohlíku?

Dalším „fastfood positive“ zážitkem byl hod dog na nádraží v Blagoevgradu. Stánek okupovala opravdu divná, ale velmi ochotná paní neurčitého věku a neuvěřitelné tělesné konstituce. Nicméně když vzala 30cm bagetu, strčila ji na minutku do panini „žehličky“, vnitřek následně vymazala domácí paprikovo-rajčatovou pastou, co připomínala vazelínu na žigula, a celý servis zakončila zasunutím opravdu velmi obdařeného křupavého párečku, musel jsem smeknout. Což mě připomíná, že je tu konec prvního dílu bulharského putování, které zakončím autentickým, fonetickým a gramatiky prostým přepisem objednávky výše zmíněné delikatesy.

Přepis konverzace z vlakového nádraží Blagoevgrad

Dva hoddogy, merci. Da, reaguje paní. Dva a ukazuji pro jistotu na prstech. Dva? opakuje a souhlasně kývne hlavou. To si piš, řeknu si tak pod fousy. Načež paní vyndá se slovy da, da papírový pytlík a začne počítat útratu. Věřte nebo ne, od té doby jsem si dával, minimálně před starší generací, pozor na každé slovo :-))

Pokračování příště. Povíme si něco o kávové kultuře, bulharském pivu, melnickém víně a putování nočním vlakem.