Bulharské téma zakončuji malým shrnutí dojmů z degustace typických gastronomických komodit a kořením osobním prožitkem ze setkání s domorodým obyvatelstvem. V jedné větě se následně přiznám k statutu kavárenského povaleče a lásce k Zagorce. Tolik malé preview, zbytek vás čeká na v kompletním článku.

Melnik, město a vina

Druhý díl bulharského putování začnu ve vinařském městečku Melnik, vzdáleném několik desítek kilometrů od řeckých hranic. Už cestou z vlaku (do Fordu Transit se opravdu vejde 19 lidí s bagáží) mi bylo podezřelé, že se sice nacházím v proslulé vinařské oblasti, ale jaksi prosté vinohradů. Rozpoložení mé mysli asi nejlépe vystihul úryvek jedné starší, ale svým způsobem nezapomenutelné reklamy: Kde se (ty hrozny) bevou?

Od mé minulé návštěvy se zde mnohé změnilo. Polorozpadlé budovy lemující koryto potoka vystřídaly klimatizované penziony a hotely. Turistický ruch v plné polní atakuje Bulhary i důvěřivé cizince neustále reprízovanou nabídkou sexy místního vína v plastových lahvích o objemu 1 až 5 litrů. Kanystry od destilky naplněné neznámou červenou tekutinou, celý den vystavené ostrému letnímu slunci, připomínaly více než bláznivou vinotéku, súdánskou benzínku. Všemu korunovalo bulharsky upřímné sdělení, že se jedná o víno – domácí. Domácí... domácí jsou zde pěkně vyčůraní, protože tuto ceduli jsem v Melniku u totožného produktu viděl doslova na každém rohu.

Další nezapomenutelný zážitek jsem si odnesl ze zdejší vinotéky, kde mi bylo vysvětleno, že čím starší víno si pořídím, tím víc si pochutnám. Naše cesta časem skončila v roce 1995, víno jehož ročníku se tetelilo v regálu zalitém paprsky odpoledního sluníčka. Poděkoval jsem. Jeden Melnik ale do Čech přesto dorazil. V 500 km vzdáleném supermarketu, u černomořského pobřeží přišel na polovinu své původní ceny.

 

Zlatolist aneb oběd u domorodců

Jen několik desítek minut chůze od Melniku se nachází časem zapomenutá, rozbořená vesnička jménem Zlatolist. Zde jsme využili podnikavé pohostinnosti místních obyvatel a poobědvali na stinné terase společně se zbytkem rodiny pana majitele. Kouzelná atmosféra balkánského sobotního oběda, kde grilovaná kebabčata lítala rovnou do úst se nedá zprostředkovat. Bez debat šlo o jeden z nejpříjemnějších zážitků z celé dovolené.

Gastronomické seance ve 2600 m. n. m.

Neznám nikoho, kdo by po dvacetikilometrovém výstupu z Rilského monastyru na chatu Ribni jezera neocenil teplou večeři. Stavba, která by u nás čekala na demoliční výměr, je cílem celé řady turistickým výprav (převážně mladých Čechů) a nabízí možnost bezpečného přenocování a domácího stravování. K večeři jsme si dali zcela luxusní čočkovou, drůbeží a nakonec ještě fazolovou polévku (v poslední jmenované plavaly pikantní klobásky s kouzelně navinulým chuťovým ocáskem) a jako dezert sušenky made in BG. Sladkosti, v obalech připomínajících zásoby vytažené z protiatomových krytů z doby studené války, kterými jsem se rozhodl povzbudit mé netrénované tělo kavárenského povaleče, nakonec skončily jako energetická zásoba na další den. Chutnaly božsky a přitom i v té výšce vyšly na směšných pár korun.

Bulharské pivo

Je dobré a místy až velmi dobré. Trh ovládá klasický spodně kvašený ležák plzeňského typu v celé řadě mutací. Jeden chutná jako posvátné Gcko (tedy hnusně), další připomíná Stellu. V hospodě vás velké pivo přijde na v přepočtu 16 – 35 Kč. Nejnižší sazbu jsem zaregistroval v centru Varny, nejvyšší tamtéž v „luxusní francouzské restauraci“. Co se kvality ošetření týče, často bylo pivo vyloženě teplé, či zcela bez pěny. Výhodou Bulharska je na druhou stranu fakt, že si zde nehrají na pivní gurmány s Ambrosiem za 3,50 z Kaufláče a pivo prodávají i v tvrzených tmavých petlahvích o objemech 1 – 2,5 litru. Neznám nic lepšího, na noční cestu vlakem, než orosenou Zagorku přitisklou k horkem popraskaným rtům. Zde bych rád již v počátku vyvrátil jakékoli mylné domněnky o nehumánním nakládáním se stálicí naší scény. Zagorka je jméno pivovaru skupiny Heineken, jehož produkt mi zpříjemnil noční cestu na Bulharskou riviéru.

Káva

Bulhaři jsou národ posedlý kávou. Pijí ji kdekoli a kdykoli. Nejraději si ji dopřávají v plastikovém kelímku s kostkou cukru. V každém zaprděném bufetu, kde by v naší vlasti na slovo espresso paní za pultem reagovala: „Co si to o mě myslíš ty chlíváku!!“, připadá v Bulgárii slušná profesionální mašina. Další věc je, jaký mají kávovary servis, ale to je už jiné téma. Pijí se místní značky (většinou nic moc) a pak „luxury“ kategorie, italská Lavazza. Jako vrchol všeho, VIP jestli mi rozumíte, je zde prezentováno Illy. Hodnoceno stylem espresso marathon, většina káv by se pohybovala pouze na úrovni průměru. Ale, a to je velmi zvláštní, celkově mám z BG coffee kultury velmi pozitivní pocit.

Konec :-)