|
Pondělí, 22 Září 2008 08:00 |
 Říká se, že některé věci chtějí čas. Asi ho potřeboval i GurmetKlub a hlavně já. Trochu jsem se v mém gastronomickém já zamotal a úplně zapomněl na hlavní podstatu věci. Tou není nic jiného, než prostý fakt, že to co děláte (dvojnásob to platí o činnostech ve volném čase) vás musí bavit. Znova cítím to svrbění v prstech při letmém doteku lžíce.. Jedeme!!
Jak jsem stavěl vzdušné zámky
Asi každý z nás si vytyčuje cíle, splnitelné i nereálné. První realizuje a druhými si dodává sílu do dalšího boje. Asi jsem se taky někam hnal, teď vím, že zcela zbytečně. Ne, že bych měl ambice se gastronomií doslova živit, ale řekněme, že jsem se jistým způsobem touto myšlenou velmi vážně zaobíral. Bohužel nemám energii sám rozjíždět projekt podobného kalibru, takže vše zůstalo stát doslova na prahu. Kdo by měl chuť se pustit do marketingového poradenství pro restaurace, kavárny a gastronomii jako celek, dejte mi vědět. Domény, stránky, plán a slušné základní know how jsou k dispozici:)) Nepochybuji, že se do podobného projektu pustí v nejbližší době někdo jiný. Takže mu tímto přeji hodně úspěchů! Nicméně tématu jako takovému se zde na GK hodlám věnovat v míře větší než malé.
Povídka o zbytečnosti marketingu
U nás je to půda neoraná, drtivá většina restaurací považuje za marketing umatlanou ceduli s křídou naškrábaným nápisem: Teplá jídla po celý den. Člověk by bli.. zvracel, ale to je holt na každém z restauratérů. Zde bych podotkl, že se zdaleka nejedná jen o jídelní lístky prosté gramatických chyb a fungující internetové stránky. Rovněž se nebavíme o rozpočtu ve stovkách tisíc. Stačí myslet, být empatický, umět počítat a oplývat nadstandardní kreativou. Ještě jsem zapomněl na jednu položku – nebát se. U nás se všichni bojí. Bojí se říkat pravdu, bojí se přiznat chybu, bojí se experimentovat. V každém podniku, kam jsem v poslední době zavítal, bylo porušeno vždy hned několik z „restauračních přikázání“. Ale to už jsem trochu odbočil, pojďme dál.
Blou(dění)
Kromě GurmetKlubu jsem napsal několik sloupků na gastronomické téma do Lidovek a trochu fotil. Pokud jde o psaní, byla to zajímavá zkušenost, ale ve finále mě ani tento způsob prezentace příliš neuspokojoval. Právě tato honba za, jak to nazvat, určitým typem seberealizace, mě dovedla do slepé uličky. V té jsem, s párkem v rohlíku, postával více než čtvrt roku a přemýšlel a přemýšlel.
Proč?
Ke GurmetKlubu se vracím hned z několika důvodů. Hlavně proto, že se potřebuji bavit, chci sdílet své názory a nápady a také díky několika jedincům, kteří mě tak trochu „nakopli“ směrem k přihlašovací stránce redakčního systému. Děkuji vám:)
Jak?
Stejným sarkastickým stylem navoněným ješitností a ozdobeným třešničkou marinovanou v mírné laické nevědomosti. Takže tak :-)
|
